close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

New Moon.. Pre oživenie pamäti...

17. listopadu 2009 v 13:34 | LucinQQa Strawberry |  For you!!!
Tak pripomeňme si o čom je vlastne náš New Moon...
Klik C.Č




"Ne." Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. "Nedělej to." Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl. "Nehodíš se ke mně, Bello." Obrátil naruby svoje předcházející slova, a tak jsem neměla žádný argument. Sama jsem přece nejlíp věděla, že pro něj nejsem dost dobrá. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, a pak jsem ji zase zavřela. Trpělivě čekal, obličej měl jako vymetený, prostý jakékoli emoce. Zkusila jsem to znovu. "Jestli… to takhle chceš…" Přikývl. Celé moje tělo zmrtvělo. Od krku dolů jsem nic necítila. "Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl. Přemítala jsem, co asi vyčetl v mé tváři, protože mu v obličeji zaškubalo. Ale než jsem to dokázala identifikovat, znovu si nasadil tu nevzrušenou masku. "Cokoliv," slíbila jsem a můj hlas zněl o malinko silněji. Jak jsem se dívala, jeho zmrzlé oči roztály. Zlato bylo zase tekuté, roztavené, propalovalo se do mých očí s intenzitou, která mě přemáhala. "Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi a tentokrát se zdálo, že mu na tom záleží. "Rozumíš tomu, co říkám?" Bezmocně jsem přikývla. Jeho oči ochladly, zase v nich byl ten odstup. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor - kvůli němu." Znovu jsem přikývla. "Dám," zašeptala jsem. Zdálo se, že se trošičku uvolnil. "A já ti na oplátku taky něco slíbím," prohlásil. "Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."



"Dávej na sebe pozor," vydechl, až mě to zastudilo. Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým briskním odchodem. Byl pryč. I když jsem věděla, že je to zbytečné, s nohama rozklepanýma jsem se za ním vydala do lesa. Cesta, kterou šel, okamžitě zmizela. Nezůstaly tu žádné stopy, listy byly zase klidné, ale já jsem bezmyšlenkovitě šla vpřed. Nemohla jsem dělat nic jiného. Musela jsem se udržet v pohybu. Kdybych ho přestala hledat, bylo by to všechno pryč. Láska, život, smysl bytí… všechno pryč.

Převalila jsem se na bok, abych mohla dýchat, a stulila jsem se do klubíčka na mokrém kapradí. Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění. Byla tady v noci vždycky taková tma?

Možná dnes večer měsíc vůbec nevyšel - je zatmění měsíce, nebo je měsíc v novu. Měsíc v novu. Nový měsíc.

Někdo křičel moje jméno. Bylo to ztlumené, zastřené mokrým porostem, který mě obklopoval, ale rozhodně to bylo moje jméno. Nepoznala jsem ten hlas.

Je to ako obrovská diera v srdci...

"Tak dál, kde máš brzdu?" "Za pravou nohou." "Špatně." Popadl mě za pravou ruku a ovinul mi prsty kolem páky za plynovou pákou. "Ale ty jsi říkal…" "Tohle je brzda, kterou potřebuješ. Teď nepoužívej zadní brzdu, ta je až na později, až budeš vědět, co děláš." "To se mi nezdá správné," řekla jsem podezíravě. "Nejsou tak nějak důležité obě brzdy?" "Zapomeň na zadní brzdu, jasné? Tady -" Ovinul ruku kolem mojí a přinutil mě stisknout páku. "Takhle budeš brzdit. Nezapomeň." Znovu mi stiskl ruku. "Fajn," souhlasila jsem. "Plyn?" Zakroutila jsem pravou rukojetí. "Řazení?" Šťouchla jsem do něj levým lýtkem. "Výborně. Myslím, že už jsme probrali všechny součásti. Teď to prostě musíš rozjet." "Ehm," zamumlala jsem a bála se říct víc.

Tentokrát jsem se snažila soustředit se, nedovolit, aby mě ten hlas zase vyplašil, a pomaloučku polehoučku jsem uvolňovala ruku. Najednou motorka zabrala a já se zvrátila dozadu. Ale držela jsem se pevně. Letěla jsem. Cítila jsem vítr, který tam předtím nebyl, studil mě na kůži na hlavě a sfoukl mi vlasy dozadu s takovou silou, že jsem měla pocit, jako by mi za ně někdo tahal. Žaludek jsem nechala na startu; v těle mi koloval adrenalin a brněl mi v žilách. Stromy pádily kolem mě a splynuly v jednu zelenou stěnu. Ale tohle byla jenom jednička. Noha mě svrběla na řadicí páce, když jsem rukou přidávala plyn. "Ne, Bello!" poroučel ten rozzlobený, medově sladký hlas v mém uchu. "Dívej se, co děláš!" Přestala jsem se zabývat rychlostí, když jsem si uvědomila, že se cesta pomalu začíná stáčet doleva, a já pořád jedu rovně. Jacob mi neřekl, jak se zatáčí. "Brzdy brzdy," mumlala jsem si pro sebe a instinktivně jsem dupla pravou nohou, jak bych to udělala v autě.

S hlasitým řevem mě táhla po mokrém písku, až do něčeho narazila. Neviděla jsem. Obličej jsem měla namáčklý v mechu. Snažila jsem se zvednout hlavu, ale něco mi bránilo. Byla jsem omámená a zmatená. Znělo to, jako by vrčely tři věci - motorka nade mnou, hlas v mé hlavě a ještě něco… "Bello!"



Byla jsem příliš zmatená, abych reagovala nebo abych nějak využila toho vyrušení. "Swanovi," ohlásil se Jacob, jeho chraplavý hlas byl tichý a nabitý emocemi. Někdo odpověděl a Jacob se v okamžiku změnil. Napřímil se, jeho ruka pustila můj obličej. Oči mu pohasly, jeho tvář ztratila výraz, a vsadila bych ubohý zbytek svého studijního fondu na to, že je to Alice. Vzpamatovala jsem se a natáhla ruku pro telefon. Jacob mě ignoroval. "Není tady," řekl a jeho slova zněla výhružně. Následovala nějaká velmi krátká odpověď, zdálo se, že žádost o podrobnější informace, protože dodal neochotně: "Je na pohřbu." Pak Jacob zavěsil telefon. "Odporná pijavice," zamručel pro sebe. Obličej, který ke mně zpátky otočil, měl zase nasazenou masku hořkosti. "Komu jsi to právě zavěsil?" vyhrkla jsem rozzuřeně. "V mém domě, můj telefon?" "Zklidni! On zavěsil mně!" "On? Kdo to byl?!" Opovržlivě zdůraznil titul. "Pan doktor Carlisle Cullen." "Proč jsi mě nenechal si s ním promluvit?!" "Nechtěl s tebou mluvit," odsekl Jacob chladně. Jeho obličej byl hladký, bez výrazu, ale ruce se mu třásly. "Ptal se, kde je Charlie, a já jsem mu to řekl. Nemám dojem, že bych porušil nějaká pravidla slušného chování.


"Bello," zašeptala Alice. "Edward už znovu nezavolá. On jí uvěřil." "Já. Tomu. Nerozumím." Moje pusa artikulovala každé slovo mlčky. Nedokázala jsem vytlačit vzduch z plic, abych tu větu pronesla nahlas a pobídla tak Alici, aby mi vysvětlila, co to znamená. "On jede do Itálie." Trvalo mi jeden úder srdce, abych to pochopila. Když se mi teď vrátil Edwardův hlas, nebyla to dokonalá imitace mých přeludů. Byl to jenom slabý, plochý tón mých vzpomínek. Ale ta slova sama stačila na to, aby se mi vydrala z prsou ven a nechala v nich zející díru. Slova z doby, kdy bych vsadila všechno, co jsem měla nebo bych si mohla půjčit, na to, že mě miluje. No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, když jsme se dívali, jak Romeo s Julií umírají, přímo tady v tomto pokoji. Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést… Věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy… S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít. Pokud ovšem nechceš umřít. "NE!" Můj výkřik byl po těch zašeptaných slovech tak hlasitý, že jsme všichni nadskočili. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje, když jsem si uvědomila, co asi Alice viděla. "Ne! Ne, ne, ne! To nesmí! To nesmí udělat!" "Rozhodl se, jakmile mu tvůj přítel potvrdil, že na tvou záchranu je příliš pozdě." "Ale on… on mě opustil! Už mě nechtěl! Jaký je v tom teď rozdíl? Věděl, že jednou zemřu!" "Myslím, že nikdy neměl v plánu tě přežít o dlouhou dobu," řekla Alice tiše. "Jak se opovažuje!" vykřikla jsem. Už jsem byla na nohou a Jacob nejistě vstal, aby se znovu postavil mezi mě a Alici. "Ach, uhni mi z cesty, Jacobe!"

"Co budeme dělat?" ptala jsem se Alice. Muselo se dát něco udělat. "Nemůžeme mu zavolat? Nemůže mu zavolat Carlisle?" Zavrtěla hlavou. "To byla první věc, kterou jsem zkoušela. Nechal svůj telefon v odpadkovém koši v Riu - někdo to vzal…," zašeptala. "Předtím jsi říkala, že si musíme pospíšit. Kam pospíšit? Udělejme to, ať je to cokoliv!" "Bello, já - já myslím, že po tobě nemůžu žádat…," odmlčela se nerozhodně. "Jen do toho!" přikázala jsem jí. Položila mi ruce na ramena, abych stála klidně, a její prsty se lehce zatínaly, aby zdůraznily její slova. "Možná už bude pozdě. Viděla jsem ho, jak jde k Volturiovým… a žádá je o smrt." Obě jsme sebou škubly a mně se najednou zatmělo před očima. Horečnatě jsem mrkala přes slzy. "Všechno záleží na tom, jak se rozhodnou. Nevidím to, dokud se nerozhodnou. Ale jestli řeknou ne, a oni by mohli - Aro má Carlislea rád a nechtěl by ho urazit - Edward má záložní plán. Oni si velmi chrání svoje město. Edward spoléhá na to, že když provede něco, aby porušil klid ve městě, zasáhnou, aby ho zastavili. A má pravdu. Oni to udělají.

Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely - tak zvolna - uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené.

Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela za rameno a tlačila mě do sedadla, zatímco já jsem se úzkostně kývala nahoru a dolů. "Je to rychlejší než utíkat," připomněla mi tichým hlasem.

"Časem se k nim připojily dvě ženy a těch pět utvořilo rodinu. Nejsem si jistá, ale tuším, že jejich věk je to, co jim dává schopnost žít spolu poklidně. Všichni jsou staří více než tři tisíce let. Anebo možná za svou mimořádnou snášenlivost vděčí svým darům. Jako Edward a já, i Aro a Marcus jsou… nadaní."


"Dostává se blíž. Rozhoduje se, jak je požádá o smrt."

"Oni o něj mají zájem - myslí si, že by jim jeho talent mohl být užitečný. Nabídnou mu místo u nich."

"Jak velké máš námitky proti krádeži auta?" * * * Pár kroků před místem, kam jsem měla namířeno, zastavilo s kvílením jasně žluté Porsche, vzadu s nápisem TURBO vyvedeným stříbrnou kurzívou. Všichni vedle mě na přeplněném chodníku u letiště valili oči. "Pospěš si, Bello!" zakřičela Alice netrpělivě otevřeným okénkem u spolujezdce. Utíkala jsem ke dveřím a naskočila dovnitř. Už mi chyběla jenom černá punčocha přes hlavu.

"Nebudou moc šťastní, jestli u nich Edward způsobí pozdvižení právě na den svatého Marka, že ne?" Zavrtěla hlavou s ponurým výrazem. "Ne. Zareagují velmi rychle." Podívala jsem se stranou a snažila se, aby mi zuby neprokously spodní ret. Krvácení by zrovna teď nebyl nejlepší nápad. Slunce bylo děsivě vysoko na bledém, modrém nebi. "Pořád to plánuje na poledne?" ujišťovala jsem se. "Ano. Rozhodl se počkat. A oni čekají na něj." "Pověz mi, co mám dělat." Upírala oči na klikatící se silnici - ručička na tachometru se téměř dotýkala pravého okraje stupnice. "Nemusíš dělat nic. Jenom tě Edward musí spatřit dřív, než vystoupí na slunce. A musí tě vidět dřív, než spatří mě." "Jak to uděláme?" Malé červené auto jako by spěchalo dozadu, jak se kolem něj Alice prosmýkla. "Dostanu tě tak blízko, jak to bude možné, a pak poběžíš směrem, který ti ukážu." Přikývla jsem. "Hlavně nezakopni," dodala. "Dneska nemáme čas na podvrtnuté kotníky." Zasténala jsem. To by mi bylo podobné - zničit všechno, zničit svět jedním nemotorným zakopnutím. Slunce stále stoupalo po obloze a Alice s ním závodila. Bylo příliš jasné, a to ve mně vyvolávalo paniku. Možná se Edwardovi přece jen nakonec nebude chtít čekat na poledne. "Tamhle,"

"Volterra," ohlásila Alice dutým, ledovým hlasem.

Červená trička, červené klobouky, červené prapory visící vedle brány jako dlouhé stuhy, vlnící se ve větru.

"Nebo 'věž s hodinami', jestli budou mluvit anglicky. Já to objedu a budu se snažit najít odlehlé místo někde za městem, kde se můžu dostat přes zeď." Přikývla jsem. "Palazzo dei Priori." "Edward bude pod věží s hodinami, na severním konci náměstí. Na pravé straně je úzká alej a on tam bude stát ve stínu. Budeš muset upoutat jeho pozornost dřív, než vyjde na slunce."

"Zapomeň na ně. Máš dvě minuty. Běž, Bello, běž!" zakřičela a při těch slovech vystoupila z auta. Nezastavila jsem se, abych se podívala, jak se Alice ztratí ve stínech. Nezdržovala jsem se zavíráním dveří. Odstrčila jsem jednu tlustou ženu, která mi stála v cestě, a vyběhla jsem vpřed, hlava nehlava. Nedávala jsem pozor na nic než na nerovné kameny pod nohama. Když jsem vyběhla z temné uličky, oslepilo mě zářivé slunce, které pražilo na hlavní náměstí. Opřel se do mě vítr, nafoukal mi vlasy do očí a ještě víc mě oslepil. Nebylo divu, že jsem neviděla hradbu těl, dokud jsem do ní nenarazila. Mezi těsně napresovanými těly nebyla žádná cesta, žádná skulinka. Tlačila jsem se zuřivě skrz, prala se s rukama, které mě strkaly zpátky. Slyšela jsem výkřiky podráždění a dokonce bolesti, jak jsem si probojovávala cestu, ale žádné nebyly v jazyce, kterému jsem rozuměla. Obličeje kolem sebe jsem viděla v rozmazané šmouze hněvu a překvapení, obklopené všudypřítomnou červenou.

Náměstím se rozezněl hluboký, dunivý úder zvonu. Vibroval v kamenech pod mýma nohama. Děti plakaly a zakrývaly si uši. A já jsem začala křičet, jak jsem běžela. "Edwarde!" křičela jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné.

"Ne!" zakřičela jsem. "Edwarde, podívej se na mě!" Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce. Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila. Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder. Podíval se na mě s tichým překvapením. "Podivuhodné," řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. "Carlisle měl pravdu." "Edwarde," snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. "Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!"

Ehm.. Fakt sa na to tešííte tak ako ja????????????????????? ???????????????????????????????????!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


ZdrojíQ:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama