Nov - úryvok z knihy

16. června 2009 v 16:42 | LucyTwilightSaga |  Others
Skoro jsem neviděla. Neměla jsem před sebou dav, který by rozrážel vzduch, a tak mi vítr bičoval obličej a pálil mě v očích. Nevěděla jsem jistě, jestli mi tečou slzy kvůli tomu, nebo jestli brečím, protože jsem prohrála. Hodiny znovu odbily.
Blízko ústí uličky stála čtyřčlenná rodinka. Dvě děvčátka byla oblečená do karmínových šatů a ve vlasech sčesaných dozadu měla uvázané stuhy stejné barvy. Otec nebyl vysoký. Zdálo se mi, že přímo za jeho ramenem vidím ve stínu něco jasného. Pádila jsem k nim a snažila se vidět přes pálící slzy. Hodiny obíjely a menší holčička si přitiskla ruce na uši.
Starší dívka, která sahala matce jen do pasu, objala mamince nohu a zírala do stínu za nimi. Jak jsem se na ni dívala, zatahala matku za loket a ukázala do tmy. Hodiny odbíjely a já už jsem byla tak blízko.
Byla jsem dost blízko, abych slyšela její vysoký hlásek. Její otec na mě překvapeně zíral, jak jsem se hnala k nim a skuhravě opakovala pořád dokola Edwardovo jméno.
Starší holčička se zahihňala, řekla něco mamince a znovu netrpělivě ukázala do stínu.
Mihla jsem se kolem jejího otce - popadl dítě, které mi stálo v cestě - a sprintovala k temné mezeře za nimi, jak mi hodily odbíjely nad hlavou.
"Edwarde, ne!" křičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v burácení zvonů.
Teď jsem ho spatřila. A viděla jsem, že on mě nevidí.
Tentokrát to byl opravdu on, žádná halucinace. A já jsem si uvědomila, jak byly moje přeludy chabé; ve skutečnosti vypadal mnohem líp.
Stál tam, nehybný jako socha, jenom pár kroků od ústí uličky. Oči měl zavřené, pod nimi temně fialové kruhy, paže volně natažené podél boků, dlaně otočené dopředu. Jeho výraz byl velmi poklidný, jako kdyby se mu zdálo něco příjemného. Mramorová kůže jeho hrudi byla obnažená - u nohou mu ležela malá hromádka bílé látky. Z jeho kůže tlumeně zářilo světlo odrážející se z chodníku náměstí.
Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího - i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít.
Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu.
"Ne!" zakřičela jsem. "Edwarde, podívej se na mě!"
Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce.
Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila.
Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder.
Podíval se na mě s tichým překvapením.
"Podivuhodné," řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. "Carlisle měl pravdu."
"Edwarde," snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. "Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!"
Zdál se udivený. Zlehka mi přejel rukou po tváři. Zdálo se, že si nevšiml, že se snažím zatlačit ho zpátky. Ale mohla bych tlačit do zdí ulice a bylo by to stejné. Hodiny odbíjely, a on nereagoval.
Bylo to velmi zvláštní, protože jsem věděla, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí, a přesto jsem se v tu chvíli cítila dobře. Tečka. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a v žilách mi znovu pulzuje horká krev. Moje plíce se hluboce naplnily sladkou vůní, která vycházela z jeho kůže. Bylo to, jako kdybych nikdy v hrudi neměla žádnou díru. Najednou jsem byla dokonalá - ne uzdravená, ale jako kdyby vůbec nikdy žádná rána neexistovala.
"Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil - jsou opravdu dobří," divil se, znovu zavřel oči a přitiskl mi rty do vlasů. Jeho hlas byl jako med a samet. "Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá,"1zamumlal a já jsem poznala verš, který pronesl Romeo v hrobce. Hodiny odbíjely svůj poslední úder. "Voníš přesně tak jako vždycky," pokračoval. "Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám."
"Nejsem mrtvá," přerušila jsem ho. "A ty taky ne! Prosím tě, Edwarde, musíme se pohnout. Nemůžou být daleko!"
Prala jsem se s jeho pažemi a on zmateně stáhl obočí.
"Jak prosím?" zeptal se zdvořile.
"Nejsme mrtví, ještě ne! Ale musíme se odtud dostat, než Volturiovi -"
Při mých slovech mu v očích problesklo pochopení. Než jsem mohla dokončit větu, už mě odtáhl do stínu, bez námahy mě otočil, takže jsem se zády pevně opírala o cihlovou zeď, a zůstal stát zády ke mně, čelem otočený do uličky. Paže roztáhl doširoka, aby mě chránil.
1 překlad Jiří Josek (pozn. překl.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama